František Bláhovec (Blahovec)
František Bláhovec (Blahovec) 4.dubna 1864 – 16.3.1942
Děkan, konzistorní rada, poslanec sněmu království českého a především český vlastenecký kněz, který se zasloužil o Pošumaví i svůj národ. Byl „Šumavákem“ vlastencem celým svým založením a přesvědčením a je jen málo takových lidí, kteří pro jiné zcela bezzištně pracovali. Narodil se selským rodičům dne 4.dubna 1864 v Žáru u Volyně, kde jeho otec Pavel a matka Marie, rozená Maršálková z Nespic, hospodařili. Od ranného dětství jej rodiče vedli ke zbožnosti a to určilo jeho další život. Rodný statek v Žáru stojí dodnes i když již není majetkem rodu Bláhovců ani jejich potomků a bohužel chátrá,chátrá…
První základy vzdělání dostal na jednotřídní škole v nedalekých Onšovicích u Vimperka a jak ve svých pamětech uvádí .. ze školy měl jsem strach, neboť když mě vedli poprvé do školy, utekl jsem domů a cestou ztratil čepici…. ale učitel Josef Mráz, rodák z Pacova, jeden ze staré gardy kantorské, se postaral, že nadějnému žáčkovi se ve škole brzy líbilo, učení si zalíbil a vzorně v něm prospíval.
Vychodil obecnou školu, a v r.1876 odešel na gymnazijní studia do starobylého města na Otavě Písku, kde v r.1884 maturoval s velmi dobrým prospěchem, předsedou maturitní komise byl zemský inspektor Jan Evangelista Kosina. V jeho ročníku bylo celkem 29 abiturientů a nikdo nepropadl. Ze spolužáků píseckého gymnázia jmenujme alespoň universitního profesora Dr.Čeňka Zíbrta – spisovatele a ředitele Zemského muzea v Praze, dále universitního profesora a spisovatele Dr.Karla Hermanna-Otavského a Dr.Jaroslava Šafařovice, šéfa zemského úřadu a ředitele Národního divadla v Praze …. docela schopní spolužáci.
Doba studia gymnasijní v Písku, byla šťastným obdobím jeho mladého života, byl horlivým čtenářem „Národních listů“ a když zemřel jejich redaktor Josef Barák, poslal mu spolu se svými kolegy z gymnázia telefonickou kondolenci, za což zahájila vídeňská vláda se zemskou školní Radou proti provinilcům přísné vyšetřování, které pro ně dobře skončilo. V Písku, tehdejší baště národního obrození, během svého studia navázal první kontakty i s básníkem Adolfem Hejdukem, profesorem kreslení,stavitelství a krasopisu na zdejší vyšší reálné škole.
Po maturitě tak jak si přáli jeho rodiče vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích, kde se setkal s tuhou seminářskou disciplinou, která byla opakem ideály nabitého mladíka s pokrokovými názory na gymnáziu zasetými. V semináři stal se předsedou literárního spolku „Jirsík“ a zároveň pokračoval i v tajném čtení Národních listů. Poněmčené České Budějovice, samo prostředí semináře a jistě i světlý vzor vlasteneckého biskupa Jana Valeriána Jirsíka působili na budoucího kněze tak, že se stal později věrným bojovníkem za práva svého pošumavského lidu.
Na kněze byl vysvěcen biskupem Dr.Martinem Říhou dne 22.července 1888 a téhož roku v říjnu nastoupil první kaplanské místo na Zejbiši (Seewisen dnešní Javorná) na Šumavě. Po třech měsících byl jmenován administrátorem v Čachrově a od r.1889 zahájil svoji politickou práci. Jako mladočeského stoupence jej do politiky uvedli poslanci Dr.Eduard Grégr m.j první jednatel Sokola, Dr.Vilém Kurz – spoluzakladatel Klubu českých turistů, Fr.Schwarz – veřejný činitel v Plzni, Dr.Emanuel Dyk a další. Farářem chrámu páně Sv.Václava na Čachrově byl jmenován biskupem Dr.Martinem Říhou dne 11.listopadu 1890 … i posíláme Vám tedy, drahé a milované ovečky ze stádečka Kristova přítomného dvojctihodného kněze Pana Františka Blahovce byvšího administrátora fary Čachrov, zřizujíce ho a ustavujíce za nynějšího duchovního pastýře Vašeho, totiž za faráře v Čachrově …. Úřad pastýřů duchovních jest nesnadný, ulehčujte pastýři svému těžkosti a útrapy stavu jeho, aby s radostí konal mezi Vámi úřad svůj a ne stýskáním, což by Vám dobré nebylo ….
Nepatřil mezi bolestíny a zpátečníky a tak jen navázal na své dřívější vize a začal je prosazovat. Na Čachrově spoluzaložil v r.1890 Hasičský sbor, odbočku Národní jednoty pošumavské , v r.1895 Reiffeisenův spořitelní a záložní spolek, včelařský spolek, prosadil zde velkou melioraci luk a regulaci řeky Pstružné spolu s vynálezcem Fr.Křižíkem zajistil výstavbu družstevní elektrárny r.1901 v Rakousko-Uhersku první vůbec. A tak v dobách kdy Klatovy ještě tonuly ve tmě, Čachrov v noci zářil a svítily i domácnosti a hlavně, k pohonu strojů sloužila elektrická energie. Jeho přičiněním byla rozšířena zdejší česká škola, opraven kostel sv.Václava, vybudován vodovod, založeny dobytčí trhy, zřízeno místo pro obvodního lékaře a postavena okresní silnice Čachrov-Nemilkov. Zasadil se o obnovu kaple sv.Anny včetně vysvěcení „zázračného“ pramene a zavedl sem pravidelná procesí. Jeho zásluhou byl povýšen Čachrov na městys. On spolu s ing.J.Havránkem prosadil vybudování družstevní škrobárny v r.1901 v Horažďovicích, jejíž byl prvním předsedou.
Politická aktivita jej přivedla do mladočeské strany za kterou v r.1891 kandidoval za okresy Strakonice-Volyně a byl zvolen velkou většinou. Byl jediným knězem v poslaneckém sboru strany mladočeské a poslancem zůstal 12let. Na zemském sněmu byl členem komise petiční a školské, současně byl ustaven i zapisovatelem klubu mladočeského. Věnoval se hlavně otázkám národohospodářským, kulturním a sociálním. Byl znám svými přednáškami a jeho články najdeme v Šumavanu, Klatovských Listech, Budivoji, Stráži na Šumavě, Šumavských Proudech, Českéhm deníku v Plzni, Zemědělských listech, Práchni, Sušických Listech ….. Tato jeho literární a přednášková činnost jej sblížila a nejen na čachrovské faře se setkával se spisovateli Karlem Klostermannem i s farářem Jindřichem Šimonem Baarem a dalšími. Snad i jeho zásluhou a díky osobnímu pobytu spisovatelů na čachrovské faře je o Čachrově pojednáváno v jejich románech „Kam spějí děti“ (1901) nebo Jan Cimbura (1908). Po 17ti letém působení na Čachrově stal se v r.1905 farářem ve Volenicích u Strakonic a při svém odchodu napsal do čachrovské farní kroniky „Mnoho jsem vytrpěl v Čachrově, chudý jsem přišel, chudý odešel. Nikdy nezapomenu na milý Čachrov“.
Znovu byl plný elánu a nápadů jak lidem ve Volenicích a okolí zlepšit jejich každodenní život. Spoluzaložil zde družstevní sušárnu , prosadil ve Volenicích ale i v Tažovicích a Zvotokách vybudování vodovodů, za jeho přičinění se postavily silnice Volenice – Kalenice, Volenice – Krejnice. Za pomoci zemského sněmu opravil ve Volenicích kostel sv.Petra a Pavla, památnou kapli v Kladrubech u Volenic, pořídil na věž kostela ve Volenicích krásné věžní hodiny, organizoval sbírku z níž pořídil do kostela sv.Petra a Pavla chrámové zvony. Jeho zásluhou byl ve Volenicích vybudován obecní dům, postavena měšťanská škola, ustaveny odbočky Národní jednoty pošumavské a založeno vodní družstvo.
V Pošumaví působil i jako národní buditel a obrozenec a především svými přednáškami a proslovy na „táborech lidu“ promlouval k širokému okruhu nejen svých přátel a známých ale i k běžným občanům. Jeho národní přesvědčení mu vyneslo v r.1917 domovní policejní prohlídku a to především za styky s českou národní oposicí, ale i za jeho činnosti při osvobozování selských synů od branné povinnosti a válečných rekvizicí. Na volenické faře se střetával s českými velikány jako Dr.Grégr, Adolf Hejduk nebo Karel Klostermann, jeho druhou ženou Betty, Alicí Masarykovou, několikrát zde byl i Karel Kramář a řada dalších našich tehdejších i minulých celebrit. Pro každého měl dobré slovo a vřelý vztah se srdcem na dlani. Paní Klostermannová mu k jeho narozeninám poslala dopis 4.dubna 1924 … dovolte bych i já se přidala v řadu těch, jež Vám z upřímného srdce blahopřejí k Vašim šedesátinám. Dobrotivý bůh dopřejž Vám ještě mnohá, mnohá léta šťastného života plno zdraví byste mohl ve svém blahodárném díle ve prospěch svých spoluobčanů působiti. Vzpomínám mnoho a často na krásné chvíle, které jsme s mým drahým zvěčnělým u Vás ve Vaší milé společnosti prožili a jak můj muž Vás ctil a Vás si neobyčejně vážil…
Nezapomínal ani na širší okolí a spolu s arch.Sochorem založili spolek pro zachování a udržení památného hradu Rábí, spoluzakládal v obcích a městečkách odbočky Národní jednoty pošumavské, propagoval zakládání Sokola a Červeného kříže, za svou si vzal myšlenku výstavby přehrad a elektrárny na Vydře a Křemelné, zasazoval se o výstavbu železnice z Katovic přes Volenice, Strašín do Stach k připojení na projektovanou železnici Sušice-Kašperské Hory – Vimperk, prosadil povýšení fary ve Volenicích na děkanství …..
Že jako osvícený kněz neměl na růžích ustláno svědčí i skutečnost, že poválce (I.světové) začal sloužit mši svatou v českém jazyce a to až do zákazu od konsistoře, které bylo na udání volenických. Přesto nezahořkl a dále psal mnoho článků do různých listů k povznesení národního a hmotného života v Pošumaví, půjčoval knihy ze své velké knihovny. Jenže čas se nedá zastvit a tak 4.října 1932 se ve stáří 68let rozloučil se svou farností ve Volenicích a odešel na odpočinek do Volyně. Zde si opět nedopřává klidu a pracuje jako čestný předseda volyňského musea, je členem výboru Národního sjednocení, intensivně pracuje ve spolku Československého červeného kříže a Národní jednoty pošumavské, jeho zásluhou bal opraven a zveleben historický kostel „Malsička“ a opraveno sousoší na náměstí ve Volyni.
V té době začíná i jeho trochu nešťastné období, kdy především na hranici smíšeného území se snaží o soužití obou národností. Určitě neměl v úmyslu poškozovat české zájmy ba právě naopak, možná trochu naivně se v té době domníval, že vzájemnou pokorou, solidností a odpovědností nedojde k národnostní nesnášenlivosti. Opět na udání u něj byla v r.1933 provedena policejní prohlídka pro podezření z trestných činů podle zákona na ochranu republiky. Prohlídka byla zcela bezvýsledná a následné interpelaci senátorů na ministra vnitra žádajíce sdělení jména udavače nebylo vyhověno.
Jenže běh dějin se nedal zastavit a po odstoupení Sudet a následnému vzniku Protektorátu Čechy a Morava jsou v podstatě zrušeny všechny politické strany a sdružení a vzniká Národní souručenství a bohužel do něj v stupuje i konzistorní rada a děkan František Bláhovec ve výslužbě, obdržel průkaz s č.33. I zde se opět snažil prosazovat své ideály a nevšiml si, že uvedené členství se pomalu stává nástrojem k podrobení národa a spolupráci s okupanty. Asi ani nepochopil, že podobné organizace jako Národní pomoc jejímž se stal rovněž členem jsou jen prodlouženou rukou okupantů jak pod pláštíkem pomoci získat větší vliv na národ. V té době jej omlouvá již jeho věk a pravdou je že nikomu neublížil spíše naopak. Umírá 16.března 1942 ve Volyni, kde je i pohřben.
Nemohu ani nechci hodnotit jeho obrovské dílo a zásluhy pro Pošumaví, ale kdyby každý z nás prosadil jen malý kousek z jeho vizí které platí i dnes, žilo by se nám na Šumavě o mnoho lépe. Naši předci přesto dokázali ocenit jeho zásluhy národní, hospodářské a kulturní a zvolen byl četným občanem a měšťanem 13ti městysů a obcí – Čachrova, Volenic, Kolince, Rabí, Koclova, Nových Strakonic, Jinína, Nespic, Úbyslavě, Tažovic, Radomyšle, Kladrub u Volenic a Krejnic, ví o tom vůbec stávající zastupitelé?
Snad na samý závěr ještě připomeňme že díky Františku Bláhovcovi vzniklo v Pošumaví 17 hasičských spolků, 16 odborů Národní jednoty pošumavské, založil 7 spolků Československého červeného kříže, spoluzaložil dokonce 47 Reiffeisenek …. Neměli bychom na takovéto lidi zapomínat !
Čachrov 8.ledna 2010 Ing.Václav Zahrádka
Použité prameny:
Archiv Muzea Volyně J.Hrbek: Fr.Blahovec jeho život a dílo/1938
J+O.Brůha: Čachrov městys na Šumavě/1941